Vzdušná navigace včel je fascinující a příroda ji zdokonaluje tisíce let před lidmi. Zatímco první piloti se orientovali podle linií silnic, železnic či vodních toků, včely si tento způsob navigace osvojily mnohem dříve.
Včely medonosné oplývají mimořádným orientačním smyslem. Využívají svůj čich, navigují se pomocí magnetického pole Země a za slunečního svitu se řídí polohou Slunce na obloze. Když je nebe zamračené, určují jeho polohu díky polarizaci světla. Navíc využívají nápadné orientační body, jako jsou výrazné vertikální objekty na horizontu.
Nedávné studie potvrzují, že včely jsou schopné vytvořit si mapu krajiny, kterou ukládají do své paměti. Tým německých vědců pod vedením Randolfa Menzela z Freie Universität Berlin to dokázal sérií experimentů. Vědci odchytili včelí dělnice, které obdržely instrukce o zdroji potravy, a transportovali je na nové místo. Tam zjistily, že standardní trasa ze startovního bodu úlu už není funkční. Po chvíli se v krajině zorientovaly a novým kurzem našly cestu ke zdroji potravy. Včely tedy už na začátku letu vědí, kam mají doletět, a jsou schopné identifikovat, zda se k cíli přibližují.
Existence 'mentální mapy' u včel byla potvrzena další studií, kterou Randolf Menzel a jeho tým publikovali ve vědeckém časopise Frontiers in Behavioral Neuroscience. Dospěli k závěru, že včely si v paměti vytvářejí mapu na základě dominantních liniových krajinných prvků jako jsou kanály, cesty a meze. Když se včely dostanou do neznámé oblasti, vyhledávají tyto prvky, porovnávají je v rámci své paměti a využívají pro návrat do úlu.
První letečtí pionýři používali podobnou strategii. Například Jan Kašpar 13. května 1911 uskutečnil svůj slavný let z Pardubic do Prahy. Letěl převážně podle železniční trati a i v mlze našel cestu díky vyčnívajícím orientačním bodům, jako byla věž chrámu sv. Víta a Petřínská rozhledna. Let, který měřil 121 kilometrů, dokončil za pouhých 92 minut.
Liniové prvky jako základ včelí navigace
Koncem léta 2010 a 2011 provedl Randolf Menzel a jeho tým experiment v blízkosti obce Klein Lüben v Braniborsku, aby prozkoumali orientační schopnosti včel. Odchytili padesát zkušených létavek a připevnili na ně reflektory radarových vln o hmotnosti 10,5 miligramu. Včely byly vypuštěny v testovací oblasti daleko od svého úlu, což eliminovalo možnost jejich předchozí návštěvy této zóny.
Vědecký tým využil radar ke sledování pohybu včel do vzdálenosti 900 metrů. Hlavními liniovými prvky v oblasti byly dva paralelní zavlažovací kanály směřující od jihozápadu na severovýchod. Pokus proběhl se včelami z pěti různých úlů. Krajina kolem úlů A a B obsahovala podobné liniové prvky jako testovací oblast. Naopak, prostředí kolem úlů D a E se výrazně lišilo. Úl C měl s testovací oblastí do jisté míry podobné rysy.
Po přemístění včely prozkoumávaly nové území a létaly různými směry. Létaly ve výšce až devět metrů po dobu od dvaceti minut do tří hodin. Pomocí umělé inteligence vědci simulovali různé náhodné trajektorie a porovnávali je s reálnými letovými drahami včel. Ukázalo se, že včely létaly podél zavlažovacích kanálů, i ze vzdálenosti přesahující jejich běžný dosah vnímání těchto prvků, asi třicet metrů.
Z pozorování vědci usoudili, že včely si pamatují směr zavlažovacích kanálů ze své domovské oblasti a vytvářejí podle toho mapu, kterou používají v neznámém prostředí. Včely z úlů A a B, jejichž domovská krajina se testovací oblasti nejvíce podobala, byly nejvíce ovlivněny směrem kanálů. Včely z úlů C byly ovlivněny méně a z úlů D a E nejméně.
Je známo, že liniové struktury jsou oblíbené orientační body pro netopýry a ptáky, nyní víme, že slouží stejně dobře i včelám medonosným.
Z časopisu Včelařství: Jaroslav Petr
