Varroa, varroarezistence a varroatolerance

Představa včelstev, která by snášela přítomnost roztoče Varroa destructor, tedy byla vůči němu varroatolerantní, nebo dokonce odolná vůči jeho napadení a dalšímu množení, tedy varroarezistentní, je snem mnoha včelařů. Nemuseli by pak provádět monitoring ani léčit či přijímat technologická opatření ke snížení napadení včelstev roztočem. Také by nemuseli mít obavy z reziduí použitých léčiv v medu. Otázkou však zůstává, jakou cenu bychom za splnění tohoto snu museli zaplatit.

Proč nemám rád výraz "kleštík včelí"?

I když preferuji česká slova, kdekoliv je to jen trochu možné, při čtení výrazu "kleštík včelí" mi vždy vytane na mysli báseň Josefa Václava Sládka "Rodné mluvě" ("Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval…"). Slovo "kleštík" mi připomíná spíše termín "klíště včelí," což jsem viděl v jednom lokálním tisku na Blanensku. Překvapilo mě, jak blízko by mohl být tento překlep ke klíšťové encefalitidě a možnému přenosu medem. Důsledek? Obava z konzumace medu! Absurdní myšlenky někdy vznikají v lidské mysli. Když slyším zprávy o šíření ptačí chřipky vodními ptáky, vzpomínám si na telefonický dotaz jedné paní, zda není nebezpečné spát na péřovém polštáři z opravdového husího peří kvůli možnému přenosu ptačí chřipky na člověka. Dotaz byl míněn zcela vážně! Vždycky mě potěší, že ještě takový polštář mám. Ačkoliv takových dotazů není mnoho, od té doby výraz "kleštík včelí" nemám rád a myslím, že by se ani neměl používat.

Zůstaňme tedy u výrazů varroarezistence a případně varroatolerance, jelikož nejen Anglosasové, ale i my Češi máme rádi jednoslovné výrazy před jejich mnohdy přesnějšími a výstižnějšími popisy. Varroatolerance je spíše výraz pro šlechtitelský cíl, pokud je vůbec reálný, a za jakou cenu.

Roztoč Varroa destructor byl do Evropy zavlečen ze včely východní (Apis cerana) z jihovýchodní Asie ke konci sedmdesátých let minulého století. Předtím, než byl plně zmapován jeho destruktivní vliv na evropská plemena včely medonosné, byl po mnoho let v Evropě (až do roku 2000) znám jako Varroa Jacobsoni. Nedávné studie však prokázaly určité genetické odlišnosti mezi kmeny roztoče Varroa Jacobsoni a Varroa destructor v jejich mitochondriální DNA, a roztoč Varroa vyskytující se na západní včele medonosné byl popsán jako samostatný druh, nazývaný Varroa destructor.

Odborná literatura uvádí, že se na včele východní roztoč Varroa Jacobsoni množí pouze, nebo převážně, na trubčím plodu. Dělnice má údajně tak krátkou dobu vývoje, že i když je kukla napadena, nestihne se na ní roztoč namnožit. Napadení trubčího plodu není pro včelstvo tak fatální a často, když je trubčí larva napadena dvěma či více roztoči, trubec nemá dost sil k vylíhnutí – nemůže prokousat víčko. Včely nakonec takovou buňku dodatečně uzavřou (víčko má přirozeně otvor) a roztoče Varroa destructor i s uhynulým trubcem v buňce "pohřbí." Dělnice včely východní mají také zvýšenou schopnost odstraňovat roztoče ze svého těla (grooming – hřebelcování, úprava vzhledu) nebo i z těl svých sester. V neposlední řadě včelstva včely východní opouštějí původní hnízdo (migrují) a ve starém hnízdě zanechávají veškerý plod, i s roztoči Varroa destructor, kromě těch, které odnesou přisáté na svých tělech.

Mechanismem vzniku přirozené odolnosti včelstva bývá nejčastěji kratší doba zavíčkovaného plodu u dělnic, odstraňování včelích kukel napadených roztoči Varroa destructor (varroasenzitivní hygiena – VSH) a zmenšení celkové početnosti včelstva.

Souběžně se ale zvyšuje (a dále zvyšuje) patogenita varroázy jakožto nemoci. Ke kolapsu včelstva nyní stačí výrazně nižší počet roztočů než v minulosti. Zatímco zpočátku po zavlečení varroázy se za fatální pro včelstvo považoval výskyt až deseti tisíc roztočů, dnes stačí již jen nižší jednotky tisíc, tedy téměř o jeden řád méně.

Je jistě velmi lákavé snažit se vyšlechtit včelstva, která by přítomnost roztoče Varroa destructor snášela – byla by tedy vůči němu tolerantní – nebo by byla vůči napadení a množení roztoče odolná, tedy varroarezistentní. Znamenalo by to nemuset provádět monitoring ani léčbu či technologická opatření ke snížení napadení včelstev roztočem, ani mít obavy z reziduí použitých léčiv v medu. Otázkou však zůstává, jakou cenu bychom za splnění tohoto snu museli zaplatit a zda by z takových odolných včelstev byl ještě nějaký užitek. Jiná odpověď by asi zazněla od hobby včelaře, jiná od včelaře živícího se chovem včel.

Pro rozvoj varroatolerance či varroarezistence je důležité umožnit včelstvům být po určitou dobu vystavena působení varroázy. Tím se umožní rozpoznávání a rozvoj znaků a mechanismů vedoucích k určité toleranci nebo rezistenci vůči roztoči Varroa destructor. Nesmí to však být v době, kdy se líhne zimní generace včel, která potřebuje plnohodnotné tukově-bílkovinné tělísko zajišťující dlouhověkost a možnost vyživovat plod v časných jarních měsících, kdy se na vyvíjejících se kuklách živí právě vyvíjející se roztoč Varroa destructor.

V období od časného jara až do konce května, respektive poloviny června, je možné sledovat určité znaky vedoucí k varroatoleranci a varroarezistenci a provádět na ně výběr. Stanovení těchto znaků však není snadné. Jediný takový znak neexistuje, pokud pomineme přežití včelstva bez jakéhokoliv léčení či technologických opatření, které ale často vede k úhynu včelstev kvůli infekci včelími viry.

Za nadějné lze považovat tzv. varroasenzitivní hygienu, tedy schopnost včel rozpoznávat a následně odstraňovat kukly napadené vyvíjejícími se roztoči. Některé dělnice dokáží rozpoznat kuklu napadenou roztočem Varroa destructor, otevřít zavíčkovanou plodovou buňku a odstranit kuklu i s vyvíjejícími se roztoči. Toto chování přerušuje množení roztoče, avšak samička roztoče může přeskočit do jiné buňky a vyvíjet se dále. Kukla je však pro další vývoj včelstva ztracena.

Není dosud úplně známo, jak dělnice rozpoznají přítomnost množícího se roztoče na kukle v zavíčkované plodové buňce. Pravděpodobně jde o zápach poraněné a následně nemocné kukly nebo o pach samotného roztoče. Roztoč, který ještě nezapočal svoji reprodukci, nebývá rozpoznán a odstraněn. Hygienicky senzitivní dělnice jsou vnímavější vůči pachu než ostatní dělnice.

Včelstva, která vykazují zlepšené hygienické chování, nejsou zákonitě vůči varroáze odolnější. Varroahygienická senzitivita některých dělnic může totiž působit i opačným směrem než hygiena reagující na usmrcené nebo poraněné kukly. Negativní vliv může mít poškození víčka buňky, pod kterým se kukla vyvíjí. Proto se výzkum zaměřuje na rozpoznání kukel napadených roztoči Varroa destructor. Ideální stav je, aby byla otevřena víčka všech napadených kukel, aniž by byla poškozena víčka zdravých kukel.

Roztoč Varroa destructor nikdy nepřichází sám; je vždy doprovázen včelími viry. Poslední výzkumy ukazují, že hlavní roli v kolapsu včelstev silně napadených roztočem hraje virový komplex DWV (komplex geneticky příbuzných virů, které mohou přecházet jeden ve druhý), sestávající z DWV, VDV (Varroa destructor virus 1) a KV (Kakugio virus).

Dalším znakem odolnosti je „grooming“ nebo odstraňování roztočů, či poměr výskytu foretických roztočů. O přítomnosti těchto znaků varroarezistence či varroatolerance můžeme jako běžní včelaři usuzovat z výsledků monitoringu rozvoje varroázy ve včelstvech na stanovišti. Stanoviště, kde jsou včelstva přibližně stejně napadena, ale u některých je rozvoj varroázy výrazně pomalejší, naznačují odolnost (i když musíme počítat s určitou chybou).

Roli může hrát vzdálenost stanoviště od okolních stanovišť neznámé infestace roztočem Varroa destructor, rozmístění úlů na stanovišti (krajní úly mohou být častěji navštěvovány včelami z jiných včelstev) a další faktory.

Varroatolerance se někdy jeví spíše jako izolovaný vztah mezi hostitelem a parazitem na daném území.

Z časopisu včelařství
MVDr. Josef Holejšovský, Ph.D.