Vedle včely medonosné žije v České republice mnoho dalších druhů včel, včetně včel samotářek. Jejich samičky zpravidla zakládají a zásobují hnízda samostatně. Podle druhu využívají půdu, dutiny ve dřevě nebo stébla; některým lze nabídnout i umělé hnízdiště.
Mezi samotářky patří například hedvábnice, pískohrabky, ploskočelky, chluponožky, vlnařky, dřevobytky, drvodělky, kyjorožky, zednice, čalounice, zdobenky a stepnice. Tyto druhy jsou rozděleny do šesti čeledí podle vědců. Existují však i druhy parazitické, které navštěvují hnízda hostitelských druhů a kladou svá vajíčka do již připravené potravy. Larva těchto druhů se následně rychle vyvíjí a konzumuje vajíčko hostitelského druhu i připravenou potravu. Sem patří například ruděnky, nomády a zdobnice.
Samotářky nevytvářejí zásoby medu jako včela medonosná, ale jejich přítomnost na zahradě je důležitá pro opylení květů a přináší zajímavé pozorování. Kromě dalších potřebných faktorů, jako je klid a dostatek potravy, je lze přilákat na zahradu stavbou a správným umístěním speciálního hnízdiště.
Mnohé samotářské včely mají jednu generaci ročně; doba jejich výskytu se liší podle druhu. U řady z nich se nejprve líhnou samečci a poté samičky. Samičky si samy postaví hnízdo a starají se o potravu pro larvy. Poté uhynou.
Samotářské včely hnízdí v hotových válcovitých dutinách v dřevě nebo ve slunné půdě.
Pro hnízdiště jsou vhodné trubičky z rákosu různých průměrů. Stébla můžeme obkreslit ostrým nožem blízko kolínka a odlomit. Tím získáme hladký řez, což je důležité pro přijetí včelami. Kolínko slouží jako zadní část hnízdiště. Svazek 10–20 stébel různých průměrů poskládáme podle přední strany a upevníme gumou, malířským páskem nebo nejlépe drátem.
Svazky rozmisťujeme venku pro jarní druhy v období mezi březnem a dubnem, nebo později pro druhy letní. Můžeme je umístit pod střechu, do přístřešku, na zahradu nebo kolem budovy. Lze je také umístit do větších plechovek od konzerv, na balkon a podobně. Hnízdiště upevněte stabilně na místě chráněném před deštěm a silným větrem; dutinky mají mít na jedné straně uzavřené dno.
Trubičky vyrobené z plastu nejsou vhodné, protože v nich hnízda plísní. Další možností jsou dutinky různých průměrů vyvrtané do dřeva s hladkými stěnami a uzavřeným dnem. U kupovaných hnízdišť zkontrolujte délku a provedení dutinek. Možností jsou dřevěná hnízdiště z oboustranně žlábkovaných prkének, která se spojí s hnízdními dutinkami. Vzniklý blok musí být uzavřen na zadní straně, aniž by tam byly malé mezery pro pronikání parazitů. Výhodou je možnost snadné kontroly na parazity a třídění kokonů.
Oplozená samička zednice vyhlédnutou dutinu vyčistí a začne na zadečku nosit pyl a v medném volátku nektar, ze kterých u dna hnízdní dutinky vytvoří směs. Zednice mají tendenci mít suchou směs. Na tuto směs položí vajíčko a dutinu uzavře přepážkou z půdy a slin. Staví jednu buňku každý den, dokud je velikost dutinky dostatečná. V našich stéblech o délce asi 12 cm obvykle bývá 6 až 7 buněk. Oplozená vajíčka se kladou na zásoby 3 až 4 spodních buněk, zatímco neoplozená vajíčka se kladou na buňky blíže k východu hnízda. Samečci se z neoplozených vajíček vylíhnou asi o tři dny dříve.
Obsazená hnízda nechte v klidu; při neodborném otevírání hrozí poškození vyvíjejících se včel. Autor při sledování hnízd pozoroval také larvu kleptoparazita Cacoxenus indigator, druhu drozofily.
Včely zednice rohaté a rezavé nebo drvodělky začínají létat během květu javoru mléče, meruněk a dalšího ovocí; čalounice pak od konce května do poloviny srpna.
Některé druhy jsou výrazně zbarvené a připomínají čmeláky, i když jsou menší. Například drvodělka připomíná matku čmeláka, ale je zcela černá nebo fialová.
Čalounice používají ke stavbě buněk rostlinný materiál a zásobují je potravou pro larvy.
Samička může po zaplnění jedné dutinky hledat další. Proto je vhodné nabídnout více dutinek různých průměrů.
Po ukončení vývoje larev musíme chránit stébla před myšmi, které by mohly zničit kukly.
Američtí vědci se věnovali chovu samotářek poté, co zjistili, že některé druhy těchto včel dokonale opylují vojtěšku setou a umožní tak její efektivní pěstování pro semena. V 80. letech minulého století jsme i ve Výzkumném ústavu pícninářském v Troubsku chovali čalounici mateřídouškovou v hnízdištích s oboustranně žlábkovanými prkénky, aby splnila stejný účel jako v USA. Později jsme se podíleli na množení šedosrstky tolicové, která hnízdí v zemi a vyskytuje se na vojtěšce. Tuto včelu jsme množili především v semenářských závodech. Avšak v 90. letech se celkově snížila plocha pěstované vojtěšky pro semena u nás a na opylování menších ploch se začali využívat záměrně chovaní čmeláci zemní.
Z časopisu Včelařství: RNDr. Vladimír Ptáček
