Svaz je tu především pro včelaře, říká Jarmila Machová

Mandát, který vám tehdy ve druhém kole dali členové Republikového výboru, příliš silný nebyl. Jako první úkol po nástupu do funkce jste si proto dala nezklamat ty, kdo vás volili, a přesvědčit ty, kteří vás nevolili. Jak dalece se vám to podařilo? Trvalo to pět let, nebo jste to zvládla v kratší době?

Ještě k volbě samé. Ono to zpočátku nerozhodné nebylo. V prvním kole mi chyběl jen jeden hlas k tomu, abych získala nadpoloviční většinu. Proto muselo být druhé kolo, do kterého již dosavadní předseda nešel. Po mém zvolení jsem nabídla spolupráci všem, kteří chtějí pracovat pro rozvoj včelařství a svazu bez ohledu na vzájemné sympatie, nebo spíše antipatie. Měla jsem zájem spolupracovat se všemi, kterým budoucnost svazu nebyla lhostejná. V minulém volebním období panovaly na svazu nejrůznější třenice, které jsem se snažila eliminovat a uklidnit tím, že zapojím aktéry do práce. Zpočátku se to celkem dařilo, ale pak převládly skupinové zájmy a někteří funkcionáři pracující v odborných komisích abdikovali. Přišli jiní a fungují bez problémů dodnes. A pokud jde o můj mandát, máte pravdu, nebyl silný. Nicméně již na prvním jednání Republikového výboru ČSV bylo usnesení schváleno bez problémů, pouze tuším dva členové se zdrželi hlasování. Už tam byl přístup k mé osobě i členům předsednictva úplně jiný a je tomu tak dodnes prakticky na každém zasedání RV. Myslím, že bych spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát bylo jednání složitější a Republikový výbor byl dvoudenní. Program je připravený, konstruktivní, členové předkládají podnětné návrhy, které se zapracovávají, vše zvládneme během jednoho dne. Silnou podporu v RV jsem získala prakticky hned první rok.

Tehdy také poměrně značně hlasitě zněly snahy odtrhnout se od svazu. Vy jste zvolila taktiku komunikace se základními organizacemi přímo v jejich sídlech. Jezdila jste na schůze, oslavy, přednášky a různé další akce. Prakticky jste neměla volný víkend. Jak dalece se tato taktika vyplatila?

Zastávám názor, že problémy je nutné si vyříkat. Pokud mě přátelé ze základních nebo okresních organizací pozvou na svou
schůzi nebo slavnost a mám-li volný termín, přijedu. Pro mě jsou tato setkání důležitá. Dozvím se o problémech místních členů a oni se zase dozví, co se děje na sekretariátu, jak pracujeme v „centru“, co se připravuje, co se nedaří nebo co se nám naopak povedlo. Myslím, že mé nasazení je výjimečné a že to základní organizace a členové oceňují. Jezdím stále, soboty, neděle, protože jsem přesvědčena, že každý člen a každá organizace má právo, aby je předsedkyně alespoň jednou navštívila. Je pravda, že první rok ti, kteří neuspěli ve volbách nebo s jejich výsledky nesouhlasili, zakládali různé trucpodniky či spolky. V novinách jsme si mohli přečíst, že Český svaz včelařů se rozpadá, že ten nemoderní moloch má na kahánku apod. Ale to brzy skončilo. Zpočátku jsem jezdila především na Moravu - Stěbořice na Opavsku, Zlín, Frýdek-Místek, to byly první štace, kam jsem zamířila krátce po volbách. Jsem přesvědčena, že to byl správný postup. Něco jiného je, když se k vám donesou nějaké řeči, že ten povídal tohle, tamhle jsou nespokojení a chtějí se odtrhnout, a když tam pak přijedete a věci vysvětlíte, rozcházíte se v klidu a včelaři jsou spokojení, jelikož se dozvěděli, co potřebovali. Díky této filozofii také mám dobrou zpětnou vazbu. Sedět v Praze v Křemencámě a vyřizovat^ e-maily a telefony, to není totéž jako přímý kontakt se členy. Diskuze, z níž vyplynou další a další otázky. Například zajistit dotace není nic jednoduchého, legislativní práce, jak probíhá spolupráce s ministerstvem zemědělství, se SZIFem, se Státní veterinární správou. Včelaři někdy vůbec netuší, jakým způsobem to zde funguje, co všechno musíme udělat a jaké úsilí musíme vynaložit najednáních. Že zde jenom nesedíme a nic neděláme, zatímco oni musí pracovat a platit členské příspěvky, které pak mizí někde v Praze.

Největší problém v době, kdy jste převzala funkci, lze pojmenovat jedním slovem - Včelpo. A je vůbec tato aféra už definitivně uzavřena?

Včelpo nám přineslo spoustu bezesných nocí a možná vzalo i nějaké roky života. Jako nové vedení jsme ho museli okamžitě začít řešit. Hned v lednu 2016 jsme podali trestní oznámení. Nebylo první, ani poslední a dosud není ukončeno. Odvolali jsme jednatele a museli jsme zajistit, aby Včelpo alespoň nějakým způsobem fungovalo. Postupovali jsme krok za krokem, uskutečnily se audity, kontroly, zjišťovali jsme, jak to vlastně ve Včelpu chodilo. Bylo to hodně složité. Po dvou letech Republikový výbor rozhodl, že se Včelpo prodá, a vyhlásili jsme výběrové řízení. První zájemce od koupě ustoupil, protože ve chvíli, kdy se seznámil se všemi okolnostmi, ztratil zájem. VČelpo nakonec koupila obecně prospěšná společnost Příroda, včely a člověk, o.p.s., která se snaží dát věci do původního stavu, aby Včelpo nezaniklo a pokračovalo. Jenže v situaci, kdy je společnost zatížena několika desítkami milionů dluhů, jsou tam pokuty státních orgánů, penále a úroky z prodlení, které stále narůstají, to moc optimisticky nevidím. Pro nás je ale důležité, že ze svazu spadlo naprosto šílené břemeno, protože my bychom si s ním uměli jen těžko poradit. Navíc Praha je tady, Včelpo na jižní Moravě a lidé, kteří by byli ochotni se tam odstěhovat a řešit to, tak ty jsme nenašli. Bude to trvat ještě dlouho, je to rána, která se jen tak nezacelí. Včelpo se budovalo v Jihomoravském kraji a řada včelařů se o něj zasloužila i vlastní prací. Teď už není v majetku svazu a svazu se nevrátí. Bohužel celá ta situace nejspíš ukazuje, že spolky nejsou schopny uhlídat hospodaření a vedení obchodních společností. Vidím to i u jiných spolků, které přišly o svá s.r.o. či hospodářská zařízení. Svaz je tady od toho, aby se staral o rozvoj včelařství. Abychom ještě zvládli hospodářskou činnost obchodních společností, na to opravdu nemáme, a to nejen personálně.

Dalším bodem, na který jste se po svém zvolení soustředila, bylo restartování činnosti svazu, návrat fungování sekretariátu do původních kolejí. Co jste všechno musela udělat, než se práce se-
kretariátu stabilizovala? Jak jste spokojena s nejbližšími spolupracovníky? Pokud se během pěti let funkčního období vystřídají tři předsedové, tak asi něco není v pořádku. Trpěl tím i sekretariát, nefungoval, jak by měl. Po sjezdu v roce 2015 během prvních měsíců následujícího roku řada pracovníků odešla, přišli noví lidé, kteří se zapracovali, a prakticky od té doby funguje sekretariát dobře. Nemůžu nezmínit, že jako jeden z prvních musel odejít tehdejší tajemník, který byl za zmíněný neutěšený stav zodpovědný. Za dva nebo tři měsíce nastoupil nový tajemník, je tu dodnes a sekretariát je v pořádku jak po stránce pracovní, tak v oblasti osobních vztahů.

Český svaz včelařů je jako nezisková organizace zčásti financován i ze státního rozpočtu. V posledních letech se objevují různé tendence volající po změně financování a snížení dotací. Co je potřeba udělat pro to, aby na medovém večeru v Parlamentu, který svaz každoročně již pětadvacet let pořádá, zazněla z úst předsedy Zemědělského výboru Parlamentu ČR slova, že ze státního rozpočtu bylo pro včelaře vyčleněno 105 milionů korun?

V první řadě je potřeba mít dobré vztahy se státními orgány. A myslím, že svaz je má. Členové Zemědělského výboru Parlamentu, úředníci ministerstva zemědělství, Státní veterinární správy, SZIFu, to vše se buduje léta. Občas to sice zaskřípe, ale spolupráce tu musí být dobrá, protože se navzájem potřebujeme. Jak se říká, bez včel to nejde, a na druhé straně bez dotací to sice jde, ale těžko. Na dotace leckdo nadává, ale běda, kdyby nebyly. To víme všichni. Když
přijdu na jakoukoli z těchto státních institucí nebo do Parlamentu, vždycky říkám, že Český svaz včelařů od státu nechce nic navíc. Chceme jen zachovat to, co máme a co funguje. Bohužel do toho, co jsme si za ta léta vybudovali a co funguje, se začíná čím dál víc zasahovat. A také dotace neziskovým organizacím se každoročně podstatně snižují a to nejen ve sféře zemědělství. Je to obecný trend.

Týká se to i včelařské legislativy?

Zejména včelařské legislativy. Stávající legislativa je dobrá. Jde jen o to, aby se dodržovala. Pokud se něco přihodí, pak je za tím většinou lidské selhání. Pokud by se vše dodržovalo, problémů bude minimum.

Můžete uvést některé konkrétní příklady zásahů státních institucí?

Oznamovací povinnost zemědělců v rámci rostlinolékařských předpisů. Jsou tu tendence ji zrušit. Lobbují za to zemědělci a prozatím jsme ji obhájili. Dalším příkladem v rámci veterinárních předpisů je podmínění přesunů včelstev mimo kraj veterinárním osvědčením. Tuto výjimku jsme si v minulosti vybojovali a nyní má být v rámci novely veterinárního zákona zrušena. Nebo Metodika kontroly zdraví - měli jsme povinné podzimní léčení, to nejdůležitější ošetření v roce, ale už je zrušené. Z hlediska nákazové situace to není nic dobrého. Jenže včely do karantény nedáte. Mívali jsme zavedené komisionální ošetřování, ale postupně se od něj odchází. Odpovědnost za zdraví hospodářských zvířat má podle zákona chovatel. Ale když ji fakticky nemá, tak ve včelařině na to doplatí jeho sousedé včelaři. Proto jsme vždycky chtěli, aby se ošetření dělalo v jeden čas, na stejném místě, aby nedocházelo k reinvazi. Situace ve zdraví včel se zhoršuje. Výsledkem jsou úhyny, jako byly například v loňském roce. Leckdo si řekne, co mi kdo bude do toho mluvit, já jsem chovatel, já se o své včely postarám. Ti poctiví se postarají, ale ti, kteří se schovávají za různé ekologické trendy a tvrdí, že chemii do včel dávat nebudou, tak nejenže dříve nebo později o včely přijdou, ale poškozují i ty ostatní, kteří kolem nich mají umístěna svá včelstva a poctivě léčí.

Proč tedy dochází k rušení věcí, které evidentně fungují?

Existuje malá skupina lidí, kteří jsou slyšet. Na veterinární správě jim říkají ekovčelaři. Například na základě požadavků těchto ekovčelařů bylo v Metodice kontroly zdraví pro rok 2020 zrušeno podzimní léčení proti varroáze. Spokojená mlčící většina nezmůže nic, nesouhlas svazu také ne. Jsem přesvědčena, že se postupně ukáže, že zrušení řady těchto opatření bylo špatné rozhodnutí. Ale vracet je zpět bude hodně těžké. Jasný důkaz, že příliš demokracie někdy škodí. Přesně tak, protože demokracie do léčení včelstev nepatří.

Existují věci, které se vám během vašeho pětiletého působení nepodařilo prosadit či zrealizovat?

Já jsem neměla nějaké velké plány a vize, jak se říká. Mým cílem a mou jedinou starostí bylo zajistit, aby svaz fungoval efektivně a jednotně. Aby se nevyskytovaly již zmíněné odstředivé tendence, protože v případě, že by svaz, který je hráčem na poli dotací nebo zdravotní situace, nebyl silný, odnesou to včelaři a včely. Zastavit odstředivé tendence úplně nelze, společnost je dnes takto nastavená. Pokud někdo neuspěje v jednom spolku, není problém založit jiný a tam si ten sen splnit, stát se prezidentem. Když jsme s novým vedením nastoupili, zdědili jsme 17 stran hustě popsaných úkoly pro předsednictvo, které nikdo neplnil. Ležela tu stovka žádostí o příspěvek ze svépomocného fondu, které nikdo neřešil, a nikomu to nevadilo. Včelstva, která byla umístěna na půdě svazu, byla v takovém stavu, že seje už nepodařilo zachránit. Všechno jsme postupně splnili a resty zlikvidovali. Sekretariát se oklepal. Přišli noví lidé, zapojili se do práce, svépomocný fond funguje a fungují i další věci. Na střeše skladu ve dvorním traktu svazu máme šest včelstev a po dobu, co na svazu pracujeme, nám každoročně dělají radost ziskem zlaté medaile v rámci soutěže Český med. A to je podle mě to důležité. Svaz musí pracovat v zájmu svých členů, pro své členy, pro rozvoj včelařství a snažit se prosazovat, co je potřeba, to je to hlavní.

Ze základních organizací se někdy ozývají hlasy kritizující práci svazu ve smyslu nových nařízení a vyhlášek, které si svaz „vymýšlí“ a které omezují práci spolků a komplikují život jejich funkcionářům. Zakládá se tato kritika na pravdě?

Naše pobočné spolky mají svoji právní subjektivitu, my jim nemluvíme do toho, jakým způsobem mají spolkovou činnost v rámci své lokality dělat. To je jejich věc. A už na té spolkové činnosti také vidíte, jak se která základní organizace k tomu staví. Máme přes jedenáct set základních organizací. O některých víte, protože dělají medové dny, organizují soutěže, scházejí se každý měsíc, jezdí na exkurze doma i do zahraničí. A pak jsou základní organizace, které nedělají téměř nic. Sejdou á jednou za rok, vyberou příspěvky, vyplatí dotaci, rozdělí léčiva a hotovo. Všechno jé v lidech. Z centra přece nemůžeme rozkazovat či nařizovat, aby někdo dělal více nebo lépe. My se maximálně snažíme o to, aby směrem k základním organizacím bylo co nejméně administrativy. Co můžeme udělat, uděláme. Ale všechno zase udělat nemůžeme. Jsou tu změny a vyšší nároky ze strany státních orgánů, ministerstva na administrativu dotace I.D., na unijní dotace. Ale my šije nevymýšlíme, jen na ně musíme reagovat. A snažíme se vždycky reagovat tak, aby to co nejméně postihlo funkcionáře v základních Či okresních organizacích. Jejich práce si velmi vážíme, dělají ji prakticky zadarmo a často pak místo vděku sklidí neoprávněnou kritiku. A tím pádem jich je čím dál méně. A přitom my funkcionáře na té základní úrovni potřebujeme, aby svaz fungoval. Protože z centra nerozdělíme dotace pro 55 tisíc chovatelů včel. Je to složitá práce, ale zachovat ji je náš cíl, aby vydržela i do budoucna. Pokud by se svaz rozpadl, už se tento systém rozdělování nedá dohromady. Stát ji není schopen rozdělit tak jako my. Během pár týdnů vyúčtujeme dotaci l.D. a rozdáme 105 milionů. Pokud by toto nefungovalo a svaz by to nebyl schopen dělat, tak dotace nebude. Nebo budeš ale už přijdou nějaké omezující podmínky, například nutnost mít IČ, bankovní účet a vyšší počet včelstev. A drobní včelaři, kteří mají třeba jen pět, deset nebo dvacet] včelstev, už na ni nedosáhnou. To stát nezvládne, tak „dolů“ už nedosáhne.

Průměrný věk našich včelařů je 60 let. Jejich počet mírně narůstá, nicméně převládá seniorská generace. Čím chcete přilákat mladé a jak funguje práce s mládeží?

Práce s mládeží u nás má tradici, soutěž Zlatá včela se pořádá každý rok, tedy s výjimkou letošního. Máme kolem 200 kroužků mládeže, v nichž je asi tisíc dětí. U nás včelařství bylo a je založené především na včelaření v rodině, dědí se z otce na syna, na vnuka. Dítě se o včelky zajímá, pomáhá dědovi, ale pak má školu, vystuduje, ožení se, má rodinu, dělá kariéru a pořád má spoustu práce. Ale po Čtyřicítce, až jeho děti vyrostou, má zajištěnou rodinu a v práci pohodu, začne mít více volného času. A v tu chvíli se mnozí vrátí ke včelám. Když se podíváte do CISu, zjistíte, že máme ohromný nárůst právě u čtyřicátníků a pak registrujeme nejvíce včelařů mezi 70 až 75 lety. Ale to není momentální stav, to je historicky dané za jakéhokoli režimu. Ať tu byla první republika, nebo totalita, včelařina byla vždycky doménou spíše starších lidi.

Říká se, že co včelař, to názor. A nikdo od toho svého neustoupí. Jste s nimi v prakticky nepřetržitém kontaktu a při debatách na všechna možná témata to může vytvářet tlak na vaši psychiku. Jak se s tím vyrovnáváte? Pomáhá vám k tomu psychická odolnost, kterou jste si určitě vypěstovala v době, kdy jste se věnovala vrcholovému sportu?

Myslím, že ani ne. Když někam jedu a jsem na přednáškách, tak jsem tam jako předsedkyně a jako právník. Na odborná včelař-ská témata se mě nikdo neptá, jsem v tom vlastně pořád začátečník a netroufnu si někomu radit. To, že každý včelař má jiný názor, to je pravda, ale platí to obecně. Říká se to i o právnících, že se sejdou dva a mají tři názory. Neberu nikomu jeho názor. Buď někoho přesvědčím o svém, nebo on mě o svém, nebo se rozejdeme a každý si nechá ten svůj názor. To je život a neberu to jako prohru, nebo výhru. A pokud jde o vazbu na sport - hrála jsem profesionálně volejbal, tedy kolektivní sport, což je něco trochu jiného než ten individuální. Kolektivní sport vás naučí komunikovat, spolupracovat, spoléháte i na ostatní spoluhráče a ne jen na sebe. Zažila jsem úspěchy, slzičky, když se na počest vítězství hraje naše hymna, nebo slzičky, když se nešťastně prohrálo. To ke sportu patří a stejně tak ke včelařství patří, že nezamažete medomet, protože je Špatný rok jako ten letošní. Ale nedá se nic dělat, jede se dál. Třeba ten příští rok vyjde a budeme mít medníky plné.

Stihnete se při své časově náročné práci nějak odreagovat třeba právě volejbalem nebo včelami?

Chodím pravidelně do Braníka na plážový volejbal. Když jsem před lety chtěla definitivně skončit se sportem, hrála jsem ještě za Slavii a šla jsem vrátit dresy, potkala jsem trenéra ještě z dorostu a ten mi řekl: „Přestaneš hrát a začneš stárnout!“ A tak pořád lezu na hřiště, běhám, skáču a mlátím do balonu. Kdo by chtěl stárnout? Pokud jde o včely, mám čtyři včelstva v Hořovicích u mého mentora Františka Vyštej-na. Když zavolá, přijedu. Syn Martin chce včelařit a přihlásil se do Nasavrk do kurzu pro začátečníky. Letos mi pomáhal vytáčet med, dostal žihadlo a měl docela prudkou reakci, ale nezanevřel.

V prosinci se koná XI. sjezd ČSV, který bude mít na programu i volbu nového předsedy. Budete kandidovat?

Hodlám kandidovat, na začátku roku jsem to už oznámila pracovníkům sekretariátu. Myslím, že pět odsloužených let je málo, a byla bych ráda, aby to, co jsme za tu dobu dokázali udělat, vydrželo a dále se rozvinulo. Aby svaz fungoval dál, jak
funguje, a u některých věcí bych ráda ještě byla. Například za dva roky bude svaz slavit 150 let existence. Požádala jsem Českou poštu, zda by nám k tomuto výročí nevydala známku. Měla by o tom rozhodovat odborná komise na ministerstvu pro místní rozvoj, tak snad to vyjde. Oslavy by měly být důstojné, protože který spolek u nás se může pochlubit, že je tady už 150 let.

Co budete dělat, když nebudete zvolena?

Jako sportovec přijmu porážku a půjdu do důchodu, a to se vším všudy. Budu odpočívat. Ono se to nezdá, ale starostí je tolik... a ještě více odpovědnosti. Když se něco povede, tak to je normální, ale jakmile se něco nepovede, všichni křičí. Pokud členové Republikového výboru zvolí někoho jiného, pak pravděpodobně proto, že budou chtít změnu. Otázka je, jestli k lepšímu, nebo k horšímu, ale to ukáže až Čas. Budu to respektovat a chápat jako signál, že mě svaz po 27 letech už nepotřebuje. Včely mě budou provázet životem dál, a protože v oddílu volejbalu a beachvolejbalu TJ ABC Braník máme něco přes tři sta dětí a já mám třetí trenérskou třídu, tak moje další působení se nabízí a šla bych do toho s čistou hlavou. TVenérů mládeže stejně jako vedoucích včelařských kroužků není nikdy dost. Tak to chodí, jedny dveře se zavřou a druhé otevřou.

Z časopisu včelařství Petr Kolář