Včelí bodnutí

Včelí žihadlo i po odtržení stále pracuje, bodla se ještě asi minutu zavrtávají stále hlouběji do rány, které žihadlo upevňují pomocí vratizoubků stále pevněji v pokožce a jed se z jedového váčku stále pumpuje do rány. Je velmi důležité žihadlo z rány rychle odstranit protože čím déle je v ráně, tím horší jsou následky. Žihadlo z rány ihned odstraňte vyškrábnutím nehtem, obráceným nožem, pinzetou a podobně.

Pokud nejde o alergika a žihadlo není v ústech nebo v oku, pak stačí šetrně odstranit žihadlo, jen dejte pozor, aby jste nezmáčkli jedový váček. Místo vpichu zkuste ochladit studenou vodou nebo ledem, aby se snížilo prokrvení a zpomalila se reakce na bodnutí. Lidově se také používá např. potření cibulí nebo medem. Vhodné jsou i speciální farmaceutické přípravky, s chladivým účinkem a obsahem antihistaminika tlumí svědění i tvorbu otoku. Postiženému je vhodné podat dostatek tekutin a umožnit odpočinek ve stínu a chladnějším prostředí. Důležité je také kontrolovat, zda nedochází k otoku, který by ohrozil dýchání. Obvykle však dojde pouze k zarudnutí kůže, jejímu svědění a otoku v místě vpichu. Kožní otok může být někdy poměrně rozsáhlý, pokud je otok jen v okolí vpichu, nejde o alergickou reakci i při větším rozsahu. V některých případech se může vyskytnout i závažnější reakce například o závažnější reakce typu kopřivky, nevolnosti, závratě aj. Může to být způsobeno po obdržení více žihadel, nebo při oslabeném organizmu např. dehydratací, nemocí atd. Při vážnější reakci je dobré podat antihistaminika, dnes již volně dostupná v lékárnách. K lokální aplikaci například Fenistil gel, ve formě tablet například Zyrtec, Zodac nebo Claritine. Zhoršuje-li se stav postiženého v horizontu 30 min až 1 hodiny, neotálejte navštívit lékaře. Pokud žihadla způsobí těžko snesitelné svědění, pravděpodobně včela žihadlem zasáhla nervovou dráhu, zná lidová zkušenost účinný lék a to skleničku rumu nebo jiného silnějšího alkoholického nápoje. Svědění by mělo zmizet během několika vteřin.

Při včelím bodnutí u alergika.

Alergik by měl být vybaven léky pro nezbytnou první pomoc, aby se po bodnutí zabránilo rozvoji anafylaktického šoku. Nejčastěji se jedná o adrenalinové pero aplikované podkožně, které zabrání akutnímu poklesu krevního tlaku s kolapsem krevního oběhu a dále většinou aplikace hydrokortizonu (glukokortikoid), což je vysoce účinná látka tlumící alergickou a zánětlivou reakci. Pokud alergik nemá u sebe léky, je potřeba rychle přivolat lékaře. Než dorazí lékařská pomoc a snažíme se rychle odstranit žihadlo, postiženého odvedeme do klidné místnosti a uložíme, co nejdříve se snažíme podat základní léky proti vzniku alergické reakce. Postiženého neponecháváme o samotě, nesmí dojít k ucpání dýchacích cest otokem a sledujeme puls, aby nedošlo k oběhovému selhání, případně je nezbytné zahájit resuscitaci postiženého.

Včelí jed

Včelí jed slouží včelám k obraně před vetřelci. Včela se většinou brání proti daleko většímu tvorovi než je sama, proto má velice nepříjemné důsledky. Jedový váček včely obsahuje 3-4 mg tekutého jedu. Včelí jed působí především na krevní řečiště a nervový systém. Větší dávka dokáže ovlivnit látkovou výměnu v lidském těle. Bylo prokázáno, že zdravý dospělý člověk snese najednou bez podstatné újmy na zdraví až 200 žihadel. Střední smrtelná dávka pro zdravého člověka je 2,8 mg na kg váhy Pro člověka vážícího 70 kg představuje 50% smrtelné riziko bodnutí asi 700 žihadel. Pro desetikilové dítě může být osudných již 90 žihadel. Propočet počítá s tím, že do rány přejde maximální množství jedu. K přechodu z jedového váčku do rány ale dochází postupně. Včelí jed, způsobuje popraskání buněčných membrán, stimuluje syntézu prostaglandinů a vyvolá v místě vpichu zánětlivý proces. Všechny složky včelího jedu vzájemně působí tak, že celkový účinek jedu je vyšší, než by odpovídalo izolovanému účinku jednotlivých složek. Následky jsou především slabá až intenzivní bolest v místě vpichu, pocit napětí v místě a okolí bodnutí, otok, zarudnutí a svědění.

Včelí jed je směs bioaktivních polypeptidů, jde o sloučeniny aminokyselin vázaných do formy řetězců. Další složky jsou enzymy, histamin, crotapotin nebo kyselina mravenčí. Nejdůležitějšími aktivními polypeptidy jsou "melittin" (50%), "apamin" (2-4%) a "MCD-peptid". Melittin složený z 27 aminokyselin je silně povrchově aktivní sloučenina způsobující zvýšenou propustnost buněčných membrán zásahem do transmembránových transportních mechanizmů iontů a působí tak jejich depolarizaci. Tyto účinky jsou spojeny s hemolýzou (rozpad červených krvinek) a křečemi. Apamin tvořený z 10 aminokyselin působí na centrální nervovou soustavu, kde zesiluje motorickou aktivitu čímž vyvolává spazmy a křeče. MCD-peptid složený z 22 aminokyselin je řazen mezi neurotoxiny a dále uvolňuje histamin z buněčných rezerv a dochází tak ke stimulaci syntézy prostaglandinů a k rozvoji zánětlivého proces v místě vpichu.

Včelí jed se v různých farmaceutických úpravách uplatňuje v komplementární medicíně, např. při léčbě revmatismu, atralgických bolestí, migréně aj.

Jak se vyvarovat bodnutí. Když vás včela začne obtěžovat, zklidněte své pohyby, včela často bez bodnutí odletí. Včelu zmate i pokud se obtěžovaný člověk protáhne nějakým keřem nebo živým plotem. Nemávejte rukama a neohánějte se kolem, po určité době rozlišíte mezi obtěžováním od jasného útočného náletu. Pokud na vás usedne útočící včela, nečekejte na bodnutí, ale zamáčkněte jí, když bodne, tak nestačí zanechat žihadlo v ráně. Žihadlo se nezavrtá hlouběji do kůže  a do rány se nedostane ani jed. Včelu ve vlasech též zamáčkněte, orientuje se totiž teplem pokožky, a pak bodne.

Nemoci včel

Varroáza

Varroáza je včelí nemoc způsobená roztočem Verroa destructor. Samička je 1,2 mm dlouhá, má oválný tvar a hnědé zbarvení. Verroa destructor má 4 páry nohou s přísavnými polštářky. Roztoče přenáší včely na svém těle, ale k přenosu může dojít třeba i s rámkem. Šíří se přeletem na těle včely do cizího úlu. Včely zalétávají do cizího úlu především z důvodu vybrání zásob slabému včelstvu. Roztoče ale mohou rozšiřovat i trubci, kteří přelétávají z jednoho úlu do druhého a včely jim v tom ani nebrání a do úlu je vpouští.

Životní cyklus Verroa destructor. Nejprve se oplozená samička nechá zavíčkovat společně s larvou v trubčí buňce. Trubčí buňku si samička vybírá proto, že trubčí vývoj trvá vývoj ze všech nejdéle. Po zavíčkování naklade vajíčka, z jednoho se narodí jeden sameček a několik samiček, v buňce se spáří a sameček uhyne. Roztoči sají z včelích kukel i dospělců hemolymfu, čili krvomízu, která včelám proudí v těle. Včely se poté líhnou s různým druhem poškození, nebo dokonce mrtvé.

Varroáza v současné době současnosti páchá největší škody na včelstvech. Verroa destructor se půvpdně přiživoval jen na Včele indické. Člověk ho však zavlekl do Evropy a tak se pustil i do Včely medonosné. Verroa destructor přenáší ostatní nemoci na včelách.

Boj proti varroaze probíhá po celý rok. Musíme znát, v jaké míře se roztoč Varroa vyskytuje ve včelstvech a na základě toho podáváme léčiva. Pro přesný postup jak ošetřovat včelstva a získat léčiva kontaktujte místní ČSV.

Mor včelího plodu

Mor včelího plodu je bakteriální onemocnění způsobení bakterií Paenibacillus larvae, která žije ve střevě larev. Larvy uhynou a celé včelstvo početně slábne. Bakterie se šíří spory, které se na včelím díle projevují díry ve víčkách buněk, pod níž je rozložená kukla. Tyto spory se však mohou rozšiřovat i z pomůcek a nářadí, které přišlo do kontaktu se stanovištěm nakaženým morem. Účinná léčba zatím není a proto se zasažená včelstva musí zlikvidovat nákazu spálení všeho, co mohlo být infikované a vyhlášení 5 km ochranné zóny od místa výskytu nákazy, kde se nemůže se včelstvy kočovat a také nijak pohybovat.

Paralýza včel

Paralýza včel je virová nákaza, která se projevuje například pytlíčkovitým plodem, zakrnělými křídly včel, černajících matečníků, atd. Na přenosu viréz se podílí hlavně roztoč Varroa destructor. Český název pro tuto nákazu je Paralýza včel.

Nosematóza včel

Nosematóza včel je houbové onemocnění zažívacího traktu dospělých včel. Způsobuje ho houba, která se množí v žaludku včely. Onemocnění vzniká z důsledku, že včely nedokážou dostatečně strávit potravu přes zimu. Většinou vzniká při ponechání medovicového medu v úlu.  Když včely začnou kálet v úle, tak se v něm začne rozmnožovat houba. Léčení se provádí instalací odparné desky s kyselinou mravenčí.

Zvápenatění včelího plodu

Zvápenatění včelího plodu je houbové onemocnění, kdy larvy včel se infikují potravou. Onemocnění pak propukne v jejich střevech. Houba Ascosphaera apis spotřebovává veškerou potravu, kterou larva dostane, nakonec ji zcela vyhladoví. Poté prorůstá a požírá celé tělo, které "zvápenatí". Barva mumií bývá nejčastěji bílá či různé odstíny šedé. Spóry přežívají až 15 let. Onemocnění lze léčit odparnými desky kyseliny mravenčí, předcházení spočívá v časté obměně včelího díla, tak aby tam nezůstávali staré černé plástve, které onemocnění mohou přenášet.

Včelí škůdci

Zavíječ voskový a Zavíječ malý jsou škodliví molové, kteří se živí voskem. Vosk vyžírají housenky, vyžírají jen včelí dílo, tedy buňky. Roztavený vosk už nežerou. V úle tyto škůdce včely likvidují, problém však nastává ve skladech voskových plástů. Zavíječ nemá rád průvan, a proto je vhodné skladovat plásty v průvanu. Další obranou proti zavíječi je skladování plástů v místnostech s teplotou nižší než 10 °C, kdy se zavíječ pod touto teplotou už nevyvíjí. Nejlepším způsobem je však síření plástů. Síření probíhá mimo úl.

Ptáci, myšovití, rejskovití, ostatní savci

Hmyzožraví ptáci škodí většinou na úlech, klovou v nich totiž díry a kazí podstatu celého úlu. I při opakovaném zpravování úlů si ptáci nedají pokoj a úly stále znehodnocují. Myšovití a rejskovití si hledají především přes zimu v úle obydlí. Včely jsou v zimním chomáči, který je jen v části úlu. Proto nemůžou vyhnat vetřelce ven. Tito škůdci si však v úsilí vybudovat obydlí staví své hnízda i z plátů a můžou způsobit značné škody na úle. Rejsci jsou na rozdíl od myší hmyzožraví, proto můžou způsobit škodu i na včelách. Na obranu proti ním se dává na podzim mřížka na česno, která znemožní vstup těchto škůdců do úlu.

Včelařství - medobraní

Medobraní je pro včelaře zhodnocení práce a celé sezóny. Medobraní přináší i spoustu práce.

Nejprve  musíme vyndat a odvčelit plástve. Můžeme použít techniku vyfukování včel, s přístrojem podobným vysavači pak včely vyfukuje. Tato metoda je však závislá na elektrickém proudu. Nejčastěji se používá ometání včel. K tomu slouží jednoduchý smetáček. Je to pracné a neefektivní, ale pokud nemáte hodně včelstev je to nejjednodušší. Další možnost je použít výkluz. Je to jednoduchá pomůcka z plastu má tunely, které se zužují. Včela tedy projde jen jedním směrem z medníku do plodiště. Výkluz stačí umístit například navečer mezi medník a plodiště. Ráno je medník odvčelený a plástve tak můžeme odebrat. Nevýhoda je, že plástve jsou chladné a  med jde proto hůř vytočit, a proto musíme používat spirálu na rozehřátí nástavku či medometu, nebo někde kde máte teplotu cca 30 °C.

Odvíčkování buněk

Zavíčkovaná plocha plástu by měla zaujímat 1/3 plástu a med z buněk by neměl odkapávat. Tím docílíme zralost medu, tedy obsah vody do 18 %. Na odvíčkování používáme, odvíčkovací vidličku, kterou víčka odstraníme. Nebo můžeme použít některý ze strojů na odvíčkování.

Vytáčení medu

K vytáčení medu z odvíčkovaných nebo nezavíčkovaných buněk plástu používáme medometem. Medomet je přístroj, který s pomocí odstředivé sílu dostane med z plástů. Medomet může být poháněný buď ručně, nebo elektricky. Medomety dělíme na tangenciální, který má plásty umístěny po obvodu koše. Tangenciální zvratný medomet, kde jsou plásty umístěny po obvodu koše. Polotangenciální zvratný u kterého jsou plástve poskládány paprskovitě, při otáčení se koš nepřetáčí po obvodu, ale plástve jsou pouze šikmo opřené o stěny kazet. Med, vytékající z medometu musí být ještě přefiltrován cedníkem.

Prázdné souše pak vrátíme do úlu, jedná-li se však o poslední vytočení, tak si je uskladníme, případě vyměníme za mezistěny.

Zralost medu poznáme nejpřesněji refraktometrem.

Krystalizace medu

Krystalizace medu je přirozenou vlastností většiny květových medů, krystalizace je způsobena určitým poměrem jednoduchých cukrů v medu. Krystalizace v žádném případě nesnižuje jakost medu, ale naopak je signálem, že med nebyl zahříván na příliš vysokou teplotu. Při přirozené krystalizaci se také často vydělí z medu tekutá vrstvička s vyšším obsahem vody, která může začít kvasit. Zkrystalizovaný med je potřeba opatrně ztekutit zahřátím, ale dejte pozor teplota by neměla přesáhnou 45 °C, jelikož při vyšší teplotě dochází ke zničení biologicky hodnotných látek v medu.

Pastovaný med

Další možností je, takzvané pastování medu. Med se speciálním postupem upraví do jemné, krémovité konzistence. V takto upraveném medu jsou zachovány všechny hodnotné látky. Pastovaný med je však na rozdíl medu zkrystalizovaného, měkký, snadno se roztírá a přitom, při nabírání nekape a neztéká. Krémovité konzistence je dosaženo tím, že se zabrání tvorbě velkých navzájem spojených krystalů medu; krystalky jsou jemné, nespojené. Pastovaný med má stálou konzistenci, téměř  bílou, nebo mírně nažloutlou barvu.

Postup při pastování medu

Při výrobě pastovaného medu je vždy je potřeba 3% takzvaného "startéru" z celkového množství medu, který se má pastovat. Startér připravíme tak, že například do 800g  tekutého medu se při teplotě 20-25 °C intenzívním mícháním zapracuje 200g jakéhokoliv zkrystalovaného medu. Tato směs se uloží při teplotě 10 °C a každých 12 hodin se opět intenzívně promíchá, až do té doby dokud není med ztuhlý. Startér je potřeba během několika dní zpracovat, časem se krystalizace ukončí.

Poté je potřeba naočkovat med startérem. Startér se nesmí před vmícháním ohřát na pokojovou teplotu, proto jej nejprve rozmícháme ve stejném množství tekutého medu, teplého ne více než 20 °C. Tuto směs intenzivním mícháním zapracujeme do tekutého medu, který nesmí být teplejší než 27 °C. Med plníme do sklenic, které uložíme do chladné místnosti (nejlépe 10-12°C).

Který med je nejlepší

Tak na to jistě není snadné odpovědět. V současnosti má u nás módní oblibu takzvaný tmavý lesní medu. Jde však o ryze středoevropskou záležitost. Zbytek světa preferuje nadále světlý květový nektarový med. Nejlepší je tedy med, který Vám nejvíce chutná.

V obchodech bývá med označován jako "květový" a "medovicový", podle původu. Pokud se nechceme řídit módou a kupovat jen "tmavý lesní", můžeme si vybírat z pestré škály vůní, chutí, barev a konzistence. Přímo u včelařů můžete pak ochutnat med lipový, pampeliškový, z ovocných stromů, vrb, malin, ostružin, jetele a nebo ještě spíše různé místní přirozené směsi, typické pro daný rok a roční období.

Medy dělíme podle původu na

Květové, nektarové, tj. pocházející z nektaru tvořeného ve květech hmyzosnubných rostlin  medovicové, které včely tvoří z výmětů mšic a červců parazitujících na některých rostlinách

Akát
Akátový med je bezbarvý až nažloutlý se zelenavým nádechem, zvlášť výrazné vůně a chuti po akátových květech. Čistý akátový med jako jeden z mála medů zůstává velmi dlouho tekutý.

Jetel, vojtěška, vičenec
Produkují nažloutlý med výborné chuti. Krystalizuje sněhobíle v celé hmotě, dá se krájet a balit do papírových obalů jako máslo. Vynikající pro pastování. Populární zejména v severní Americe.

Lípa
Nektarový lipový med je jedním z našich nejkvalitnějších medů. Bývá zlatožlutý, čirý, má typickou lipovou vůni a chuť. Po zkrystalizování má typickou "škrablavou" konzistenci.

Luční květy
Takzvaný luční med je smíšený med z různých rostlin, nejčastěji malin, ostružin a vrbovky. Často obsahuje i medovici a má pak tmavší barvu.

Medovice
Medovicové medy jsou vždy tmavší než nektarové, od červenohnědých až po tmavohnědé, často se zelenavým nádechem. Je to způsobeno vyšším obsahem rostlinných barviv a minerálních látek. Mají typickou lahodnou chuť způsobenou vyšším obsahem dextrinů. Jsou velmi viskozní a zůstávají až na vyjímky (např. modřínový med) dlouho tekuté. Pocházejí od různých producentů (mšic, červců) parazitujících na různých rostlinách. Nejčastěji medovicový med pochází ze smrku, jedle, borovice, dubu, lípy a javorů.

Ovocné stromy
Med z ovocných stromů je světle nažloutlý, znamenité vůně a chuti. Snadno a brzy krystalizuje.

Pohanka
Pohankový med je hnědé barvy, ne zvlášť příjemné vůně (mírně řečeno), je hustě kašovitý, částečně krystalický. V Rusku, na Ukrajině a v Polsku je velmi ceněn pro své léčivé účinky. Je také vynikající pro pečení; pečivo s přídavkem pohankového medu zůstá dlouho vláčné.

Řepka olejka a jiné brukvovité
Med z řepky, hořčice a jiných brukvovitých je žlutý až citronově žlutý, krystalizuje během několika dnů po vytočení v celé hmotě. Obsahuje brasiny, látky s protirakovinnými účinky. Vynikající med pro pastování.

Vřes
Vřesový med je jedním z nejlepších a nejdražších medů. Má červenohnědou barvu a výraznou vůni a chuť. Je gelovité konzistence, často obsahuje bubliny vzduchu. Je tixotropní, po zamíchání na krátkou chvíli zkapalní, ale brzy opět zgelovatí.
 

Med v obchodě

Český med má vynikající vlastnosti vyplývající z genotypu včely a složení flóry na našem území. Vyznačuje se také nízkým zatížením cizorodými látkami. Jeho vlastnosti jsou velmi ceněny i v zahraničí, zejména v Německu. Tamější dovozci za něj platí ceny 2krát až 3krát vyšší, než za jaké naši zpracovatelé medu dovážejí med, Často pochybné kvality, a někdy i kontaminovaný antibiotiky nebo jinými látkami z Ukrajiny, Ruska, Číny nebo ze subtropických oblastí. Kvalitní český med je exportován do zahraničí a na náš trh přicházejí směsi různých medů dovezených z pochybných zdrojů. Nejkvalitnější med koupíte přímo u včelaře, pokud včeličkám rozumí a dobře se o ně stará.

Pár čísel:

V Česku je spotřeba v rovnováze s produkcí. V České republice spotřebuje jeden obyvatel průměrně 0,6 kg medu ročně,  v Německu je to průměrně 1,4 kg na obyvatele. V ČR je zhruba půl milionu včelstev, přičemž průměrný výnos jednoho včelstva je 25 až 30 kilogramů medu za rok. Zhruba 55 procent tohoto medu jde do výkupu, zbytek si včelaři nechávají pro svou potřebu. V Evropské unii se za komerční včelařské provozy považují subjekty s více než 150 včelstvy, což představuje v ČR 2,6 procenta z celkového stavu včelstev. Aby včelaření chovatele uživilo, musel by mít minimálně 200, ale spíše 300 až 400 včelstev.

Při vybírání medu v obchodě je pro zákazníka jedinou orientací etiketa. Podle našich předpisů musí obsahovat označení druhu medu podle původu včelí pastvy, tedy lesní med nebo květový med. U květových medů bývá obvykle v názvu uvedena i převažující rostlina, kvetoucí v době snůšky - například akát, řepka, jetel, lípa a podobné. Lesní med je tmavší, pomaleji krystalizuje, je bohatší na minerální látky. Tmavé druhy mají většinou kořeněnou chuť a vůni. Jak již bylo řečeno, krystalizace kvalitě neublíží. Tekuté zůstávají medy jen určitou dobu, řepkový dokonce jen několik dní. Pak začnou krystalizovat. Zkrystalizovaný med má naprosto stejnou kvalitu jako tekutý, a někdy je jeho tuhá konzistence i určitou výhodou.

Protože většina zákazníků dává přednost tekutému medu, zpracovatelé medy před distribucí za hřívají, a tím je zkapalní, pokud med překročí teplotu 50 °C nebo jej ohřívají opakovaně, vytvoří se v medu látka hydroxymethylfurfural. Tím se hrubě poškozuje biologická hodnota medu. Proto je její přítomnost omezena normou na maximálně 40 mg v l kg. Český svaz včelařů má. ve své normě pro Český med přísnější limit - 20 mg/kg

Kvalitní medy prodávají kromě včelařů i specializované obchody, zejména když spolupracují se Svazem včelařů. Zárukou kvality medu je logo Český med na etiketách.

Med – všestranný lék

O tom, že med byl považován za lék od dob, kdy ho lidé poznali, bychom si mohli vyprávět další hodiny. O jeho blahodárných účincích bylo popsáno stohy papíru. Však byl také med v dobách minulých považován za luxusní zboží, které se smělo dostat na stůl jen opravdu důležitým osobám. Celé 3 tisíce let byl med užíván pro léčení chorob včetně tropických až do plného pochopení příčin infekce v moderních dobách a nasazení antibiotik. Lidové používání medu se tak dostalo vědeckého vysvětlení: med působí jako antibakteriální/antiseptický činitel. Antibakteriální vlastnosti medu jsou výsledkem nízké aktivity vody v medu způsobující osmózu, efekt peroxidu vodíku a vysoké kyselosti. Med v kapalném stavu se Vám za žádných okolností nezkazí. Díky vysokému obsahu cukru dokáže ničit bakterie procesem osmolýza.

Osmóza

Med je v první řadě nasycený roztok dvou monosacharidů. Tato směs má nízkou vodní aktivitu, většina vodních molekul je vázáno s cukrem a několik zbývajících je k dispozici pro mikroorganismy. Vzhledem k nízkému počtu volných molekul vody nemají mikroorganismy prostor k množení. Přírodní neupravený med totiž obsahuje pouze asi 14 – 18 % vody. Pokud je obsah vody nižší než 18 % nedokáží se v něm množit žádné organismy. Díky nízkému obsahu vody se na něm nemohou usadit ani kvasinky ze vzduchu.

Peroxid vodíku

Peroxid vodíku v medu je aktivován ředěním. Nicméně, na rozdíl od lékařského peroxidu vodíku, běžně v koncentraci 3% objemu, je v koncentraci jen 1 mmol/l medu. Železo je v medu oxidováno kyslíkem volné radikály a uvolňováno prostřednictvím peroxidu vodíku.

glukóza + H₂O + O₂ → glukónová kyselina + H₂O₂

Při použití v tropech (jako například jako tekutý obvaz rány), je peroxid vodíku produkován smísením s tělesným potem. Výsledkem tohoto procesu je, že peroxid vodíku se pomalu uvolňuje a pracuje jako antiseptikum. Na rozdíl od 3% lékařského roztoku, pomalé uvolňování nezpůsobuje poškození okolní tkáně.

Kyselost

pH medu je běžně mezi 3,2 a 4,5. Tento relativně vysoký stupeň kyselosti zabraňuje růstu bakterií způsobujících infekci. Kyselost také závisí na druhu medu. Nejnižší pH má med květový, o něco vyšší pH mívají medy lesní (medovicové).

Nutriční efekty

Na základě relativně nových poznatků má med znatelné pozitivní efekty při dlouhodobém užívání. Med totiž obsahuje nejen mnoho uhličitanů, ale také nezřídka polyfenoly, které mohou působit jako antioxidanty. Antioxidanty, jako výživný prvek, zabraňují působení negativních důsledků stresu v organismu. Bylo zjištěno, že antioxidanty v medu příznivě působí proti rakovině tlustého střeva. Mimoto, med je zodpovědný také za zvyšování populace probiotických bakterií ve střevech, což má za následek zvýšení obranyschopnosti organismu, zlepšení trávení, snížení cholesterolu a již zmiňovaná prevence proti rakovině střeva.

Užití v lidové medicíně

Časté užívání medu jako protibakteriálního činitele je jeho užití pro krytí ran, popálenin a vředů. Toto užití má dlouhou historii v tradiční medicíně. Navíc, užívání medu redukuje otoky a jizvy; také zamezuje např. bavlněnému obvazu nalepit se na léčené zranění.

Některé zdroje hovoří o metodě léčení slabých forem zánětů spojivek pomocí kapky malého množství medu, kápnutého do oka

Z důvodů antiseptických vlastností, med (speciálně je-li kombinován s citrónem), může být užíván orálně pacienty, kteří jsou sužováni Pharyngitídou a Laryngitídou, ke zmírnění příznaků.

Navzdory všeobecně přijímané myšlence, že med zmírňuje alergie, kontrolované studie prokázaly, že med není více efektivní než placebo. Většina sezónních alergií je totiž způsobených pylem ze stromů a trav, který včely většinou nesbírají.

Med a lidové léčitelství

Při rekonvalescenci po různých nemocech. Boj s nemocí je námaha organismu – potřebuje spoustu energie. Dávat do mléka.

Záněty horních cest dýchacích:med v teplém mléce nebo čaji s citronem proti infekci

Žaludeční vředy vzniklé překyseleností žaludku: snižuje sekreci žaludečních šťáv na polovinu. Na lačný žaludek 1 lžíci denně.

Nespavost: před spaním kávovou lžičku medu. Večeřet v 17 hodin!

Onemocnění jater a žlučníku: usnadňuje léčení ovocnými cukry. Zánět žlučníku: pravidelným užíváním medu může dojít k uklidnění.

Žloutenka: denně med – případně namíchat s ovocnými šťávami a vodou.

Nedostatek krevního barviva: doporučuje se tmavý med, který obsahuje více železa, mědi a hořčíku. Dávat do mléka nebo čaje denně 2 ořechy, 2 mrkve a lžíce medu. Dobré výsledky při chudokrevnosti.

Přecitlivělé nervy: nejlépe 1 lžíci medu ráno na lačný žaludek a 1 lžíci medu večer před spaním.

Pálení žáhy: užívá se místo jedlé sody.

Při zácpě: před spaním 1 kávovou lžičku medu – upravuje stolici.

Při cukrovce: neškodí užívat denně 1 kávovou lžičku světlého medu při dodržování ostatní diety.

Poruchy trávení – plynatost: med upravuje trávení a vznik bolesti.

Při nadbytku tuku v lidském organizmu:med obsahuje enzymy, které podporují trávení. Je tedy částečně prostředkem proti otylosti.

Těhotné ženy: mají zkonzumovat alespoň 5kg medu během těhotenství. Plod tak dostane látky, potřebné zdárnému vývoji.

Novorozeňata a děti vůbec: sladit i kojeneckou stravu květovým medem. Obavy z průjmu jsou zbytečné! Med je prospěšný pro děti v každém věku. Není pravda, že med způsobuje zubní kaz u dětí – naopak, med zdraví dětí velmi prospívá.

Zdroj:Mudr. Handla, brožura Včelí med a člověk, vydala f. METAPIS

Možné nežádoucí účinky

Med není vždy zdravý. Protože je sbírán z květů ve volné přírodě, jsou případy, kdy může být toxický. Traduje se, že jedovatý med poskytuje rododendron. Tímto jménem jsou ale v pontské oblasti nazývány některé druhy rodu oleandr Nerium, které jsou opravdu silně jedovaté. Rododendron a azalka, které rostou v parcích, nijak konzumenty medu neohrožují. Ve střední Evropě se jedovaté medy nevyskytují.

Přesto med, kukuřičný sirup a jiná sladidla tvoří potenciální a akutní riziko pro kojence. K několika bakteriím, které v znečištěném medu přežijí, patří Clostridium botulinum. Tyto bakterie produkují botulotoxin. Spory jsou u dospělých neškodné kvůli vyšší kyselosti žaludku. Protože však žaludeční šťávy kojence nejsou dostatečně kyselé, konzumace medu obsahujícího výtrusy může způsobit až botulismus. Proto je doporučeno nepodávat žádný med nebo jiné sladidlo dětem mladším 18 měsíců. Až když dítě začne přijímat tuhou stravu, začnou být žaludeční šťávy dost kyselé na prevenci růstu spór (výtrusů). Kvalitní med žádné nebezpečné bakterie neobsahuje. Kontaminace bývá ze špinavých nádob.

Dodejme ještě, že není med jako med. Průmyslově vyráběné medy nejen že nechutnají tak, jak by jste čekali, ale nedají se od nich čekat ani takové blahodárné účinky. Určitě vám proto nemusíme doporučovat, aby jste se poohlédli po domácím medu, který koupíte od každého včelaře. Nejen, že ušetříte, ale poznáte jak má chutnat pravý domácí med.

O životě včel

Díky včelaření jsou včely jediným hmyzem, který produkuje potravu pro člověka. Včelstvo má propracovaný systém se stanovenou dělbou práce, takže včely stejného stáří pracují vždy na jednom úkolu pro včelstvo.

Víte že:

Včela matka

Včela matka žije 3-5 let. V období snůšky pokládá včela matka až 2 000 vajíček denně. Jedenkrát za život uskuteční včela matka tzv. snubní let s trubci. Během tohoto letu se spojí až s 10 trubci. Včelí matka si potom uchová sperma trubců na celý svůj život a čerpá z této zásoby. Průměrné váze matky odpovídá váha přibližně 1500 vajíček. Roční výkon kladoucí matky se odhaduje na 150 000 až 200 000 vajíček. Nemá orgány ke sběru medu ani hltanové žlázy, musí být krmena včelami.

Včely dělnice

Včely dělnice obstarávají všechny práce v úlu. Včely dělnice, které se líhnou na jaře, žijí cca 6 týdnů. Dělnice které se líhnou po letním slunovratu, se dožívají až 9 měsíců. Tři týdny stráví včela v úlu a tři týdny sbíráním nektaru a pylu. V přírodě sbírají vodu, pyl, nektar a medovici. Sladké šťávy konzervují ve formě medu a pyl ve formě plástového pylu, jehož konzervace je velmi podobná způsobu konzervace hlávkového zelí. Z pastvy v době snůšky přináší najednou 40 mg nektaru nebo medovice, případně 15 mg pylu v pylových rouskách na zadních končetinách. Pokud není ve včelstvu matka, může dělnice klást neoplozená vajíčka, říká se jí trubčice.

Trubec

Trubec je včelí samec, rodící se partenogeneticky z neoplozených vajíček. Trubec nemá žihadlo. Ve včelstvu žije podle síly včelstva 500 až 2000 trubců. Jedinou úlohou trubce je oplození matky. Trubci oplodňují matky za letu na shromaždišti trubců ve výšce 10 až 30 m. Matka se páří průměrně s 8 až 10 trubci v jednom až třech výletech. Po oplození matky padá trubec mrtev na zem. V úlu žijí trubci nečinně, jsou živeni včelami.

Zajímavé včelí statistiky

Včely létají průměrnou rychlostí okolo 21-24 km/h a mávají přitom křídly rychlostí 180 mávnutí za vteřinu. Bzučení způsobuje tedy rychlé mávání křídel až 11 400 krát za minutu. Jedna včela nasbírá za život suroviny pro cca 9 gramů medu. Včely z jednoho v úlu navštíví denně přes 225 000 květin. Včely nikdy nespí.
Průměrná teplota v úle je 34°C. Včely spotřebují asi 3,5 kg medu k výrobě 0,5 kg včelího vosku. Ročně spotřebuje včelstvo až 100 kg medu pro svoje potřeby. Včelstvo dokáže shromažďovat nektar a pyl ze zdrojů z okruhu většího než cca než 5 km. Včela nevidí červené světlo a červenou barvu vnímá jako černou, vnímá však ultrafialové paprsky a polarizované světlo. Dělnice váží okolo 100 mg, tzn. 10 000 včel váží cca 1 kg.

Včelstvo komunikuje pomocí feromonů.
pohlavní  feromon - mateří látka láká říjné trubce, působí na potlačení rozvoje vaječníků dělnic
poplašný feromon - vyvolává útočnost
značkovací feromon - značkování česna aby nebloudily, značkování nalezeného zdroje snůšky
shromažďovací feromon - feromon matky vytváří soudržnost a chod včelstva
povrchový feromon - vonné látky po poznávání sounáležitosti
plodu feromon - stimulace přínosu pylu a nektaru do úlu

Dělba práce ve včelstvu řízena:
čistička - v prvých 3 dnech života čistí buňky
krmička - 4. až 6. den krmí 4denní a starší plod medem, pylem a vodou
kojička - 7. až 12. den krmí nejmladší plod a matku krmnou kašičkou
stavitelka - 13. až 17. den zpracovává výměšek voskotvorných žláz a staví plásty
strážkyně - 18. až 20. den chrání česno a orientačně se zalétává
létavka - od 21. dne nosí do úlu vodu, pyl, nektar a medovici

v době intenzivní činnosti žije 6 až 8 týdnů,
na podzim zůstává bez činnosti a přežívá 8 až 9 měsíců

Včela létavka navštíví 800 květů za hodinu, z jednoho letu při silné snůšce přinese asi 40 mg sladiny, na 1 gram medu musí navštívit 7 000 květů, životní dílo 1 včely je půl čajové lžičky medu, na 1 kg medu uletí včely 280 000 km, tj. 7× kolem rovníku, zahuštění sladiny na med trvá přibližně 108 hodin, tj. 4 a půl dne, na vzdálenost 2 km a zpět spotřebuje během letu 1,6 mg sladiny, po návštěvě květů přenáší na těle 2 až 2,5 miliónu pylových zrn, za letu stírá z chloupků pyl, vytváří rousky a ukládá je do košíčků na zadních nohou, k vytvoření páru pylových rousků musí navštívit asi 80 květů, silné včelstvo může donést za den až 1 kg pylu, do 1 buňky ukládá 0,3 g pylu, což postačí k výživě plodu 2 včel, v buňce hlavou udusává pyl, pokryje medem aby mléčně zkvasil a byl stravitelný, vosková šupinka, vytvořená na voskotvorném zrcadélku, váží 0,3 až 1,2 mg, na 1 kg vosku je zapotřebí 1 až 3,5 miliónu voskových šupinek, včelstvo spotřebuje za rok 24 až 36 kg zpracovaného pylu, včelstvo musí donést do úlu ročně okolo 150 litrů vody, vyzimované včelstvo by mělo mít 15 000 včel, na vrcholu činnosti až 50 000 včel, na 1 dm2 plástu je oboustranně 800 buněk, včelstvo je bodavé, chystá-li se matka ke snubnímu letu, vítr, bouřka, mlha, chlad snižují pracovní energii a včelstvo je bodavé, mřížkou o šířce otvoru 4,2 mm matka ani trubci neprojdou, po opylení přestanou květy ronit nektar a ztrácejí vůni, ve 3,5 dm2 oboustranně zavíčkovaných zásob je cca 1 kg medu, vosk taje při teplotě 63 °C, jeden květ jabloně obsahuje okolo 100 000 pylových zrn, jedna jehněda lísky okolo 6 000 000 pylových zrn, ze 100 g pylu můžeme získat tolik základních aminokyselin, jako asi z 0,5 kg masa nebo 7 vajec

Matka se nepáří za chladného nebo deštivého počasí. Počátek kladení je poměrně variabilní, tedy 5-17 dní po páření.
Délka života letní i zimní generace dělnic je závislá na množství vykonané práce. Dojde-li matce zásoba spermatu v semenném váčku, začne klást pouze neoplozená vajíčka, to vede včelstvo k zániku. Včely to však umí "vycítit" a většinou si včas vychovají novou matku. Matka se během snubních proletů postupně páří s 6-10 trubci. Jejich sperma si uchovává v semenném váčku po celý život, jakmile se rozklade, již se nepáří. Ročně naklade matka cca 200.000 vajíček. Trubec, kterému se podaří spářit s matkou, ihned umírá. Přijde-li včelstvo o všechny létavky, část úlových včel se rychle přeorientuje na tuto činnost bez ohledu na věk. Letní včely se rychle upracují k smrti. Zimní včely se rodí z vajíček nakladených v srpnu a později. Matka klade méně, každou larvu krmí více krmiček.

Jak včely komunikují?

Včelí matky vylučují chemickou látku - feromon, obsahující kyselinu 9-oxo trans-decenovou a 9-hydroxy-decenovou. Této látce včelaři říkají „mateří látka“. Matky ji v pevném skupenství předávají pomocí mladušek všem dělnicím v úle, čímž dělnicím jejich zakrnělé pohlavní orgány neduří a jsou i nadále blokovány. Dělnice jsou po užití této látky jaksi klidnější, soudržnější a pracovitější. Naopak nedostává-li se jim jí, pak dokonce mohou samy klást, avšak pouze neoplozená vajíčka.

Jak včely vidí?

Vidění včel je schopnost ne zcela probádaná, ale alespoň nějaké informace máme, byť exaktně dokázané. Včela má očí celkem pět. První dvě jsou tzv. složené oči a další tři očka jsou jednoduchá, vložená mezi ta složená. Složené oči jsou zaostřené na nekonečno a například složené oči trubců se skládají až z 9 tisíc oček. Ostatní tři jednoduchá očka jsou zaostřena pouze na krátkou vzdálenost. Místo řas mají včelky mezi očky složených očí jemné chloupky. Vidí přitom barevně jako člověk, avšak společnou mají pouze šíři spektra barevného vidění, v oblasti vln krátkých, tzv. ultrafialových.

Jak se včely orientují?

Orientace včely je závislá na slunci. Za dlouhá staletí si proto vypracovala i svůj systém, který však bez slunce absolutně selhává. Jde o to, že včela dokáže registrovat úhel dopadu polarizovaných rovnoběžných paprsků na své složené oči. Chce-li tedy letět rovně, letí stále tak, aby na její složené oči dopadající paprsky byly pořád pod stejným úhlem.

Opylování

Včely sbírají pyl a nektar z právě kvetoucích rostlin. Ten květinám slouží v podstatě jako lákadlo pro opylovače všeho druhu, z nichž jsou včely těmi nejpočetnějšími, nejuniversálnějšími, nejpřizpůsobivějšími a tím pádem i nejužitečnějšími. Dobrá produktivita a kvalita plodů je u většiny hmyzosnubných rostlin závislá zejména na včelách, protože konstrukce jejich těla je pro vniknutí do květu a jeho opylení jedinečná. Také technika včely je při opylování je jedinečná. Například jeden druh včely -  čalounice mateřídoušková, je jedinečný pro dobré opylení vojtěšky. V Čechách převažující druh včely, včela medonosná, kraňská, dokáže vojtěšku opylit pouze z 1-2 %. Systém blizny a pestíku této rostliny je totiž utvořen do takového „vystřelovacího“ mechanismu, který, jakmile se včela do květu snaží dostat, se uvolní a včela o něj dostane prudkou ránu o síle 10 krát větší než je její váha. Čalounice mateřídoušková si však na tento systém vypracovala výbornou techniku, díky kterému se jí daří květ otevřít a vojtěšku opylit.

Historie vývoje úlů.

Nejstarší doklady o chovu včel pocházejí Egypta z období cca 4 tisíce lep před naším letopočtem. Včely chovali v hliněných ležanech válcovitého tvaru. V Evropě je jako první historicky doloženo takzvané lesné včelařství. Med byl odebírán divoce žijícím včelstvům v dutinách stromů takzvaných brtích. Brtnictví prošlo od pravěku znatelným technologickým vývojem. při odběru medových plástů přestala být včelstva postupně ničena. Včelaři pracovali s řadou pomůcek, používali dýmáky a kukly, sami připravovali vhodné dutiny - brtě a poznávali život včel. Podstatným mezníkem bylo přemístění části stromu se včelami do blízkosti obydlí. Napodobením přírodních dutin ve stromech, vznikaly první špalkové úly - stojany a ležany. Jejichž počet se postupně na našem území rozrůstal až v 15. 16 století překročil množství letních brtí. Z této doby jsou doloženy také první bedněné úly a konšice na našem území. Jednalo se převážně o úly nedělitelné s nepohyblivým dílem, dílo bylo zpevněno pomocí křížů nebo dřevěných hůlek.

Ve druhé polovině 18. století vznikly ve Francii úly dělitelné. Byla to vlastně skládačka z jednotlivých truhlíků. I když tato skládačka tvořící jeden úl byla skryta celistvým pláštěm, přesto umožnila lepší práci se včelstvem a úpravu prostoru dle aktuální potřeby. Tento systém včelaření se rychle rozšířil po celé Evropě. U nás tuto myšlenku převzal, doplnil a propagoval Josef Antonín Janiš.

Dalším pokrokem ve včelaření bylo sestrojení samostatného rámku v letech 1813-1814 autorem byl P. I. Prokopovič. V našich zemích Jan Wunder a v polském Slezsku Jan Dzierzon použili ve 40. letech 19. století pohyblivou horní loučku, na kterou byl upevněn plást. Z jejich řešení vyšel August Berlepsch. Ten v roce 1855 znovu sestrojil rámek pro plást, který se v této době rozšířil. P. I. Prokopoviči náleží také prvenství v konstrukci mateří mřížky.

U nás na práci J. A. Janiše navázal po padesáti letech svojí sestavou nástavkových úlů Jan Nepomuk Oettl. Oettlovy úly byly ze slámy, s pohyblivými loučkami a celými rámky. Navzdory všem novotám setrvávala však většina včelařů u tradičních špalkovým úlů, eventuálně přecházela postupně na nedělitelné, zadem přístupné úly novějšího provedení (Wunderův úl, Moravský spolkový úl, Dzierzonův úl apod.). Mezitím v roce 1851 vystoupil v USA Lorsin Lorenzo Langstroth s nástavkovým úlem vlastní konstrukce. Jím udal směr pozdějšímu vývoji příbytků včel ve velké řadě zemí světa. K nám se myšlenky o Langstrothech dostaly ke konci 19. století, tedy 100 let po Janišovi. Výsledkem diskusí, které vyvolaly, bylo schválení jednotné rámkové míry 39 x 24 cm na sjezdu včelařů v Brně roku 1904.

V průběhu druhé poloviny 19. století a začátkem 20. století se symbolem středoevropského včelařství stal úl nedělitelný a zadem přístupný. Snahy pokrokových včelařů skončily podobě kompromisů známých jako Švarcův budenčák, pražan, gestrung či univerzál. Snahy o změnu rámkové míry vyvrcholily výrobou Univerzálu II a Škvařilova úlu rámkové míry 39 x 30 cm. Podle zjištění Zemského ústředí včelařských spolků v Čechách z roku 1934 jeho členové celkem ve sto devíti různých rámkových typech úlů.

V roce 1959 byla komisí pod vedením prof. Boleslava Tomšíka přijata jednotná míra rámků 37 x 30 cm. Na jejím základě byl zkonstruován a v roce 1960 schválen Jednotný úl Čechoslovák. Svojí mírou měl v československých zemích nahradit nejrozšířenější rozměr 39 x 24 cm a na Slovensku rozměr 42 x 27,5 cm. Avšak kvůli tradičním konzervativizmu včelařů nenahradil čechoslovák nejrozšířenější úly na území dnešního Česka a Slovenska. V obou zemích přibyl ale nový typ úlu s další rámkovou mírou. Úl si mezi včelaři získal pro svou velikost plástové plochy a solidní konstrukci své stoupence. Vhodný je spíše pro tradiční než pro nástavkové včelaření.

Do vývoje úlů významně zasáhlo také budování včelařství v podnicích socialistického sektoru v letech 1950 - 1989. Zpočátku byly vyráběny úly Lesany a Pětiletky pro stabilní stanoviště, později Tachovský nástavkový úl pro velkoprovozní způsob ošetřování včelstev a kočování. Všechny tyto úly měly v jednom nástavku devět rámků 39 x 24 cm na studenou stavbu. Velkoprovoz Třeboň včelařil v nástavkovém úlu s rámkovou mírou 39 x 27,5 cm v nástavcích na jedenáct rámků konstruovaných pro kočování.

Někteří naši včelaři začali po roce 1970 ověřovat použití nízko nástavkových úlů. Snahou bylo nahradit v těchto systémech manipulaci s jednotlivými plásty, manipulací s celými nástavky a chovat volně rozvinutá včelstva bez omezování matky mateří mřížkou. Tyto požadavky splňovaly úlové systémy typu Optimal a Slezan.

Důležitým mezníkem ve vývoji a výrobě úlů v České republice se stal rok 1985. Z iniciativy racionalizační komise Ústředního výboru Českého svazu včelařů byla zastavena produkce úlů Budenčák a Moravský univerzál. Ve výrobě zůstaly Tachovský úl a úl Čechoslovák. Oba prošly podstatnými úpravami. Na trh nově přišel Tenkostěnný nástavkový úl. Všechny tři typy úlů mají odnímatelné dno s deseticentimetrovým  vysokým podmetem a větráním.